Přátelé, kamarádi!

Před lety jsem si všiml, že newsletter je pro mě nejlepší způsob, jak si udržet přehled o aktivitách lidí, které na internetu sleduji. Tenkrát jsem pochopil, proč newsletter občas taky poslat. Protože žiju jeden život (práci od života neodděluji), pojímám i tento občasník jako “dopis kamarádům” - vím, že mezi adresáty těchto zpráv je hodně mně blízkých lidí. Nazval jsem ho “Zprávy ze života”. Můj plán byl a je napsat je tak jednou za měsíc stylem “long read” ( = dlouhé čtení na víkend).

Naposledy jsem psal v květnu ’20 a pak až dnes…

Přišel covid a já napnul všechny síly do finiše své knihy. (Skoro) všechno ostatní šlo stranou. 

Podařilo se. Kniha je venku. Pořídit si ji můžete na PeopleCommu, Martinus.cz, Martinus.sk osobně v pražském HUBu a bůhvíkde ještě. 

U nás na PeopleCommu je ve zvýhodněném balíčku Tomáš Hajzler s mojí druhou knihou Třináct tisíc dní. Zbylé dva balíčky jsou: Jiný systém a Podnikání budoucnosti. 

Toto je “příbalový leták”, který jsem ke knize sepsal: Pětiletý maraton je u konce. Napsat tu knihu byla povinnost. Dočtete se v něm, že mě finiš knihy v loňském roce odrovnal. Abychom těch výsledných 640 stran a cca 1500 poznámek pod čarou po pěti letech s kolegy dostrkali do finiše, rozhodl jsem se neposlouchat tělo, v čemž já umím být mistr. Výsledkem byly záložní baterky na nule, spánek naprd, chronické trávící potíže, bolela mě zápěstí a komplet jsem ztratil vášeň psát. Psaní - moje vášeň numero uno - se mi zprotivilo. Z pohledu na počítač se mi začalo dělat blbě. 

Jenomže podle pravidla, že neštěstí je zpravidla i převlečené štěstí, jsem odeslal knihu na sazbu a věci se daly do pohybu… Začalo to vlastně už zkraje léta, kdy mi Vesmír (nebo kdo??) poslal do cesty MUDr. Michaelu Šimkovou, celostní lékařku z Českých Budějovic. Ta mě přijala do péče a vysvětlila mi podstatu mého stavu jazykem čínské/celostní medicíny. Dostal jsem byliny, čtyři strany rad ohledně žádoucího životního režimu a pustil se do toho. 

Pak jsem (zkraje října) chytil covid a zažil tři týdny samotky na chatě svých rodičů uprostřed lesa v Orlických horách. Tolik strachu jsem už dlouho nezažil. Zhruba týden jsem se bál, zda jsem rodiče nenakazil. Samozřejmě mě taky napadlo, že bych na to mohl umřít - nejbližší nemocnice je 50 km, k chatě se dá autem/sanitkou dostat, ale jen velmi obtížně. Překvapilo mě, že s tím bych byl ale už relativně smířený. Hodně jsem přemýšlel o celé té covidové době a mimo jiné i o lidech jako je v Česku třeba Václav Klaus (ten starší). Přemýšlel jsem o tom, co vede média k tomu, aby právě tomuto našemu dezinformátorovi č.1 dávali stále ještě prostor (Viz Nesmrtelný duch Václava Klause).

Kromě ranních vln strachu a přemítání o životě a smrti to bylo po letech ale i, velmi očistné, nejdelší nepřerušované období přítomnosti, nicnedělání a také čtení. 

Po covidu mi Vesmír přihrál do cesty dalšího důležitého člověka - Tomáše Reinbergera. Tomáš je vlastně soused, známe se dlouho, jsme spolu v naší KPZ-ce. Tomáš mě léta mě zval na svůj trénink védské meditace, ale asi musel nazrát čas. Meditovat (s cílem zklidnit své myšlení) se snažím už nějakých patnáct let. Zkoušel jsem řadu technik a přesto se mi meditaci nikdy nepodařilo zahrnout do své každodenní rutiny. Za posledních deset let jsem si tak často přišel “upřemýšlený” a unavený. Tomáš mě naučil způsob, který mi konečně sedl. Od té doby si dvakrát denně sednu, abych “vypnul hlavu”. Nepřestává mě udivovat, jak se po 20 minutách můžu cítit stejně jako po noci toho nejlepšího spánku. 

Zkraje roku se mi v životě objevil další výjimečný člověk - Michal Zemanec, psycholog. Myslím, že mě k němu nasměrovala už v létě Dr. Míša Šimková, která se podivovala nad tím, že se svým rozptylem zájmů a přecitlivělostí nemám nikoho, s kým bych mohl dění ve svém nitru konzultovat. Mám zatím pocit, že od Michala dostávám přesně, co potřebuji. Je to člověk s výjimečným darem pojmenovávat záludnosti duše a při každém setkání dokáže nasvítit něco, co nevidím a říct to, co mi zapadne do mého vědomí jako šroubek do matičky. 

Vím, že v životě není nic trvalé, a že i ta zdánlivě nejtrvalejší věc jednou skončí. Přesto cítím obrovskou vděčnost za možnost potkat v tak krátké době tolik výjímečných lidí a s nimi zažít tak koncentrovaně tolik aha. Podařilo se mi znovu napojit na tělo, dimaterálně se mi zlepšil spánek, dokonce mě snad opustil dlouhodobý enviromentální žal. Řada věcí, která mi nedala spát, mě nyní nechává klidným, jsem násobně víc v přítomnosti. Fascinuje mě, že po tolika letech hledání se mi najednou v životě objevil člověk, který mi umí opravdu vysvětlit to, jak funguje mé tělo, člověk, který mi umí pomoc vyznat se v dosud nenasvícených zákoutích mé duše a člověk, který mě po tak dlouhé době konečně naučil meditovat tak, že mi to doslova a do písmene změnilo život.. tím, že mě to pomohlo vrátit se do správných kolejí. Jak říkám, ťukám na dřevo, neboť bůhví co bude.

A tak kniha Dobrý život ve stínu konzumní společnosti měla i tento - pro mě naprosto zásadní, ale přitom zcela nečekaný - efekt. Mimochodem i fakt, že konečně vznikla - přispěl k mému klidu. Cítím, že jsem tím udělal, co jsem mohl, abych přispěl do diskuze o příčinách tohto ponurého stavu naší společnosti a do hledání cest, jak dál.

To, že (všemu zdánlivému blahobytu navzdory) je doba zlá, je očividné. Jsem si vědom, že já žiji zcela privilegovaný život - žijeme se vším všude tam, kde bydlíme, a to v dostatku všeho, co potřebujeme. Přesto - jen, co se covidu týče, s rodinou jsme před ním na útěku už přes rok. To už je pěkně dlouho na to, aby “z toho člověku hráblo”. Ten zvláštní stav tak považuji i na osobní úrovni za dar, neboť nás nutí, abychom do života dostávali podpůrné mechanismy, neboť osamělý, znejistěný, vystresovaný a jinak strádající člověk churaví, padá do závislostí a často i do domácího násilí. Zde je to, co dělám pro udržení příčetnosti já: 

• po probuzení a podvečer sedám k meditaci (2 x 20 min)
• jím třikrát denně skutečné jídlo
• před večeří běhám denně s Haluškou (náš pes)
• obědváme, večeříme a občas i snídáme spolu
• po obědě čteme s dětmi “Děti kapitána Granta”, výtisk z roku 1958 - skvostná čeština
• každý večer píšeme kostku (náš zápisník vděčnosti)
• Večery trávíme společnými aktivitami, i když mnohdy se jedná o pasivity :-). Většinu posledních večerů jsme nyní sledovali Lucifera (pro mě to moc není, ale děti to milují, je to šance “sedět spolu na jednom gauči” a u toho se třeba navzájem masírovat - navíc jsme to sledovali v originále s cz titulky, tj. pro děti je to výuka angličtiny, pro nás pro všechny popularizace biblických postav a pro Týnku i kurz rychločtení.
• pracuju dostatečně rukama (žijeme v pohodlném městském panelákovém bytě, a tak jsou mé možnosti omezené) - fermentuju, peču, myju nádobí, peru, skládám knihy, zahradničím - momentálně jsem zasel první semena, připravuju žrádlo pro psa (Halušce dost náročně vaříme),…
• volám či si píšu s kamarády a rodinou, co jen dokážu
• ve vší opatrnosti se vidím i s lidma mimo naši domácnost
• nesleduji televizi a sociální sítě. Na sociální sítě pouze píšu a výjímečně odpovím na nějaký komentář. 
• čtu dostatek inspirativních knih
• píšu eseje a další texty do blogů, médií a knih.

V covidu u rodičů se mi poprvé po dlouhém čase vrátila vášeň psát - napsal jsem tam horu odkládaných textů, které jsem začal dávat do blogů, do kterých přispívám. Těch je pět: O dobrém životě a nové práci, O budoucnosti podnikání, O sousedění, O hledání moudrosti našich babiček, O dětství, výchově a vzdělávání dětí. Všechny svoje články dávám od podzimu na LinkTree. 

Na blogu slušné firmy vychází každé úterý seriál “Byznys 101” vysvětlující do podrobna to, jak funguje dnešní firma. Na mém blogu jsem začal publikovat delší eseje, s kterými se mazlím mnohem víc než kdy předtím. Mrkněte třeba na mini-seriál o odpadech zde a zde  začínající seriál o životě bez auta zde nebo pohled na deset let hnutí za Svobodu v práci zde . Ze všeho nejvíc mám radost z toho, že jsem konečně začal psát i do blogu comibabickanerekla.cz, kde se snažím zachytávat to, co mě (ne) naučili prarodiče. 

Na peoplecommu máme mraky novinek. Do detailu si o tom přečtěte v posledním Newsletteru. Najdete tam několik nových knih, které pomáháme šířit - např.: Jak žít dobrý život aneb umění stoické radosti; Klima - nový příběh - nová kniha Charlese Eisensteina s tématem řešení klimatické krize; Vláda módy - kniha o druhé nejšpinavější branži naší planety a o tom, co s tím; Čtenáři, vrať se - o vlivu digitální doby na naší schopnost číst a celkově i žít a další. 

Vedle toho jsem si prošel celý web peoplecommu a zaktualizoval, co o našich aktivitách píšeme. Žasnu, čím jsme si od roku 2002 už prošli: Náš příběh; Co a proč děláme?; Krize je stručný popis toho, co se to dnes okolo nás děje. V části Dopad najdete vše, co děláme proto, abychom snížili negativní dopad našeho fungování. Mrkněte, jestli vám to dává smysl a když tak napište. 

Profesně mě nejvíc zaměstnává Slušná firma. S B&H jsme se vrhli do nového webu, který se od dnešního “vyhraňování” slušnost/neslušnost posunul k celostnímu přístupu k podnikání a práci, s apelem na nutnost urychlení evoluce firmy a ekonomického systému. Do detailu zde vysvětlujeme fungování firmy, ekonomického systému, marketingu a změn, které je nutné udělat, proto, abychom měli nějakou budoucnost. Vidím v tom velký smysl a těším se, až to bude venku. 

Je toho hodně, co se děje, ale kdybych pokračoval, byl by to long long read. 

Myslím, že pro dnešek stačí, když to bude jenom long. 

Jsem rád, že mám komu psát. Díky za to. I to přispívá mé radosti a pomáhá mi udržet si příčetnost. Mohu-li o něco na závěr požádat - pořídíte-li si moji knihu a nadchne-li vás, pomozte mi ji rozšířit. Když už jsme se na tom s kolegy tolik nadřeli, ať to někomu poslouží. 

A věřím, že se držíte, jak to jen jde. A taky, že nám všem držíte palce. Já jo. 

Tomáš

Tomáš Hajzler: LinkTree, Zprávy ze života, Knihy