Bez dluhu & bez odpadu
Narodil jsem se v Lanškrouně, malém městě ve východočeských Sudetech, a vyrostl tam v milující široké rodině. Babičky, tety, strejdové, bratranci… ti všichni žili od sebe, co by kamenem dohodil. Já navíc kromě nich za tety a strejdy považoval i většinu sousedů a rodičů svých kamarádů. Dominantou té doby byl klíč na krku, smečka dětí z našeho sídliště a lítání venku. Hráli jsme na schovku, jedli šťovík a dělali lumpárny.
Žili jsme tak, jak se tehdy žilo. V rámci rodiny a sousedské komunity jsme si zajišťovali většinu toho, co jsme potřebovali. V rodině jsme si vypěstovali, vychovali i zpracovali většinu jídla. Co jsme si nevyrobili sami, to jsme vybártrovali se sousedy či se známými. Když se něco rozbilo, opravilo se to. Šetřili jsme a žili bez dluhu. A taky (skoro) bez odpadu. Takové bylo mé dětství, které položilo základy mému náhledu na život.
Zápalky, doktoři & Černobyl
Od malička mě přitahoval oheň. V první třídě jsem nevědomky zapálil svou základku. Ta sice nakonec neshořela, ale škody malé nebyly. A hlavně! Lhal jsem o tom, že jsem požár nezaložil.
Rok na to jsem se jedno ráno nemohl zvednout z postele. Rodiče mě odvezli k doktorům, kde jsme dostali nesmlouvavou diagnózu: revmatická horečka – vážné zánětlivé onemocnění srdce a kloubů. Následovalo sedm dlouhých let po nemocnicích a lázních.
V osmnácti jsem své rodné Sudety opustil a odjel na vysokou školu do Ruska. Psal se srpen 1989. Netušil jsem, že za tři měsíce u nás nezůstane kámen na kameni. Netušil jsem ale ani to, že budu rok žít pět hodin jízdy autem od Černobylu. Tři roky po výbuchu. Do místní radiace "by ani psa nevyhnal". Když mi to nakonec došlo, měl jsem za sebou rok a v sobě radioaktivního stroncia jako dělník z uranových dolů. Utekl jsem do Moskvy a následoval další rok v hlavním městě rozpadajícího se impéria. Nebyla to žádná sranda, ale škola života a také ojedinělá příležitost pozorovat z první linie ekonomickou „šokovou terapii“. Ve velkém.
Divoké devadesátky
Vrátil jsem se domů a školu dokončil v Praze. U nás už se ale mezitím rozbujela ta nejdivočejší „klausizace“ podle učebnic Miltona Friedmana (duchovního otce „šokové terapie“) s jeho nelítostným bojem proti čemukoli veřejnému a privatizací všeho, co se zprivatizovat dá (i toho, co se nedá).
I mě to semlelo. V otázce „Peníze, nebo život?“ jsem měl jasno. Vydělávat najednou bylo snadné a opojné. Začal jsem hned v Rusku. Tam jsem pašoval teplákovky, pornočasopisy a kondomy. Zpátky jsem vozil televize a brusle, do Finska vodku, do Polska kaviár.
Při vysoké škole v Holandsku jsem pak se spolužákem založil cestovku a po návratu domů hlemýždí farmu. S kamarádem z Afriky jsme v centru Prahy otevřeli dva krámky s africkým uměním.
Všechno nakonec zkrachovalo, ale byla to obří škola podnikání i života.
V létě 1994 jsem naskočil do korporátního světa. Osm let, ve třech nadnárodních korporacích, jsem byl placený za to, abych manipuloval lidi do nakupování, které nepotřebují. To byla vysoká škola propagandy. Učil jsem se od těch nejlepších na světě a díky tomu dnes vidím, jak si s námi mocní - prostřednictvím propagandy - hrají jako s figurkami na šachovnici.
Péťa, Valérie & Valentýna
V GE jsem potkal lásku svého života, Péťu. Na jaře 2001 jsme si koupili letenku do Kalifornie s cílem dojet po zemi až na konec světa, do Ohňové země. Dali jsme si na to půl roku.
Po návratu jsme se už do světa korporací nevrátili. Založili jsme Peoplecomm – původně HR poradenství, pak školitelskou firmu,... aktivistickou buňku a nakonec nakladatelství literatury, jejímž cílem je měnit svět.
V roce 2005 se nám narodila Valérie, o čtyři roky později Valentýna. A to byla teprve jízda! Jestli jsem měl do té doby pocit, že vím, zač je toho v životě loket, najednou jsem začal tápat. Prožil jsem si s nimi znovu vlastní dětství a lépe pochopil, kdo jsem. Začaly mě zajímat mocenské hierarchie, svoboda, výchova, školství, mezilidské vztahy a láska.
Možnost pozorovat dennodenně děti, mi pomohla zahlédnout, jak moc jsme se sami sobě ztratili, jak moc jsme zotročení nebo že většina z nás dnes trávíme život vyděláváním na život. Kromě víkendů, svátků a dovolených máme jen minimální prostor žít. A jako by to nestačilo: Až devět lidí z deseti se věnuje práci, která je vůbec netěší, druhým neprospívá, a dokonce je stále častěji ani neuživí.
Mali & další cesty
I přesto, že jsem se narodil za ostnatými, přísně střeženými dráty (poeticky nazývanými „železná opona“), s rodiči jsme byli od malička na cestách – u Balatonu, na Baltu, u Černého moře…
Asi i proto mě to vždycky táhlo podívat se, jak se žije jinde. V létě 1996 jsem, tehdy ještě jako korporátní manažer, přijel poprvé do Mali. Tenkrát mi poprvé došlo, že ne všechno je, jak se (mi) zdá.
Následovaly další cesty do západní Afriky a do dalších míst, kde mají jiného "Boha" než my, a já si uvědomil, že jsme v roce 1989 dostali, místo toužebně očekávané svobody, spotřební, korporátní kapitalismus – systém, který rozděluje lidi, zabraňuje demokracii a ničí Zemi. Začal jsem si všímat, jak moc je důležité mít, aby člověk mohl být, aby ho prostě ostatní brali. Začal jsem pozorovat hrabivost a lživost oligarchů, velkých firem a politiků, mizející veřejný prostor, rozevírání nůžek mezi pár hyper-bohatými a námi ostatními, stejně jako strmě rostoucí dluh domácností a podobně strmě rostoucí počet exekucí, nebo to, jak se non-stop množí "nepřátelé, kteří nám chtějí ublížit". Začal jsem chápat, že to, v čem žijeme, není demokracie, ale oligarchie, a že nejsme ani za nehet svobodní, jak je nám namlouváno.
svoboda, zodpovědnost & slušnost
Škrábal jsem se z toho na hlavě a přemýšlel, co s tím. Vzpomněl jsem si na Gándhího okřídlené: „Buďte změnou, kterou chcete vidět okolo sebe.“
Babičky mě vedly k hospodárnosti a já najednou chodil do bez-duchých firem, ve kterých se většina lidí věnuje práci, která je netěší a která druhým neprospívá. Proto jsem přišel se Svobodou v práci jako hnutím za svobodnější pracovní prostředí. Proto jsem napsal knihu Peníze, nebo život?, která pojmenovala „důlek“ jako základní princip, na kterém stavět práci. V roce 2010 se mi otrávily děti z lepených podlah od firmy Bauhaus, která se však zřekla veškeré zodpovědnosti (zde), a mně došlo, že tohle není svoboda.
Vzhledem k revmatické horečce v dětství a pobytu za humny Černobylu jsem na téma zdraví mnohem citlivější než většina lidí. Podle Gándhího rady jsme proto vydali knihu Zodpovědná firma, uspořádali stejnojmennou konferenci a pustili se do projektu Slušná firma, jehož smyslem je změna náhledu na to, co je to úspěch. Cílem je vyhledávat, propojovat a podporovat firmy, které existují proto, aby ostatním skutečně posloužily.
KPZ & Rozšířená rodina
Po extempore s formaldehydem v podlaze a našem „Ozdravném pobytu na venkově“ jsem se začal – mnohem více než předtím – zajímat nejenom o to, jak se vyrábí nábytek, ale třeba i o to, z čeho pochází naše oblečení, domy nebo auta a hlavně, jak se pěstuje naše jídlo.
To, co jsem zjistil, mě dokonale probudilo. Jednou ze změn bylo to, že jsme založili „KPZ-ku“ – společenství bezmála sedmdesáti rodin z pražských Modřan a okolí, s kterými se nám daří "hackovat" systém destruktivních supermarketů a zajišťovat si tak veškeré jídlo sami, bez pesticidů, od lidí, které známe. Začali jsme bylinkařit, jídlo konzervovat a i jinak si s ním „hrát“ (zde).
Došlo nám také, že na výchovu jednoho zdravého dítěte jsou třeba minimálně tři dospělí. To byl bod, ve kterém se naše snaha o zajištění jídla setkala s výchovou. KPZ-ka, sousedé, ale i rodiče a učitelé u nás ve škole se pomalu začali stávat tzv. rozšířenou rodinou. Náš život se začal měnit. Poprvé od svých osmnácti, kdy jsem opustil svůj rodný Lanškroun, jsem začal mít pocit, že jsem někde opravdu DOMA.
Říká se, že se člověk musí ztratit, aby se našel
Nespočetněkrát se mi v životě stalo, že jsem se v něm ztratil. Dlouho jsem vydělával na život, místo abych prostě žil. Myslel jsem si, že svoboda je víc než slušnost, že nezávislost je důležitější než vzájemná provázanost, že vlastnit je lepší než sdílet, že peníze jsou víc než smysl nebo že práce je důležitější než vztahy. Pletl jsem si tužby s potřebama, radovánky s radostí. Když se mi nějaká věc rozbila nebo "zestárla", koupil jsem si novou. To samé platilo i o vztazích... :-(.
Nechal jsem se zblbnout propagandou konzumu.
Díky rodině, v které jsem vyrostl a svému dětství, díky svým přátelům a všem blízkým lidem, cestám, knihám a neustálým pokusům a omylům jsem ale nakonec našel zpět svou cestu, svůj důlek, svoje proč a svůj život se tak nyní snažím žít v souladu se svým vnitřním nastavením, s potřebami lidí okolo sebe a v souladu s přírodou.
Covid & padesátka
Zkraje r. 2020 přišel covid a chvíli nikdo neťukal na dveře. Jen díky tomu se mi podařilo dopsat knihu Dobrý život ve stínu konzumní společnosti, která je mým příspěvkem k pochopení toho, jak funguje lidská přirozenost, jak moc je nekompatibilní s konzumem a co s tím. Touto knihou jsem uzavřel další kapitolu svého života.
Covid ale přispěl k rozpadu mé rodiny. Po generace děděná traumata se projevila v plné síle alkoholismem, domácím násilím, nenávistí a tahanicemi o majetek. Jako bych v malém zažíval to, co máme možnost pozorovat na úrovni společnosti i globálně. Přes 30 lety bylo smyslem mého života dávat naší rozbitou rodinu dohromady. "Donquijotismus" je sice mou přirozeností, ale málokterý můj boj s větrnými mlýny je tak marný jako bylo moje lepení rozbité Hajzlerovic rodiny.
V květnu '21 mi bylo 50. Po nějakých patnácti letech jsem opět pocítil potřebu zaměřit svou pozornost dovnitř. Našel jsem si novou meditační techniku, terapeuta, léčil jsem se pomocí čínské medicíny, začal jsem s otužováním, začal jsem číst i jiné knihy, než ty o ekonomických systémech a stavu světa. To jsem ale ještě netušil, co přijde rok na to.
Války & uzemění
K přirozeným cyklům kapitalismu patří vzestup fašismu a válčení. Kapitalismus musí růst. Když růst přestane, válka zajistí odbyt zbrojnímu průmyslu a destrukce, kterou války působí, následně zajistí nové trhy všem dalším branžím. Podpora válčení je živena nerovnostmi, které kapitalismus ze své podstaty přirozeně vytváří a propagandou, která je hlavním nástrojem mocných.
Po Jugoslávii, Íráku, Afghánistánu, Libyii, Súdánu,... tak přišla na řadu Ukrajina ('22), rok po ní Gaza ('23). Vzhledem k mému vzdělání v oboru propagandy a mému traumatu jsem o tom musel začít psát/mluvit. Tak, jak Evropa začala zrychlovat pryč od pravdy, došlo mi, že tím nejdůležitějším úkolem dneška je začít lépe rozlišovat rozdíly mezi příběhy, které nám jsou vyprávěny a mezi skutečností. Stalo se z toho mé další Proč?
Abych se z toho nezbláznil, začal jsem zahradničit, a to už ne "jen pro srandu", ale s cílem zajistit pro naši rodinu soběstačnost v zelenině.
Zhoršujícímu se stavu světa navzdory se dál věnuji svým dvěma hlavním tématům: osvobození práce od zaměstnání a ekonomické lokalizaci. Více viz moje filozofie.