Bez dluhu & bez odpadu

Narodil jsem se v Lanškrouně, v malém městě ve východočeských Sudetech a vyrostl tam v milující široké rodině. Babičky, tety, strejdové, bratranci,… ti všichni žili, co by kamenem dohodil. Já navíc kromě nich za tety a strejdy považoval i většinu sousedů a rodičů mých kamarádů. Dominantou té doby byl klíč na krku, smečka dětí z našeho sídliště a lítání venku. Hráli jsme na schovku, jedli šťovík a dělali lumpárny.

Žili jsme tak, jak se tehdy žilo. V rámci rodiny a sousedské komunity jsme si zajišťovali většinu toho, co jsme potřebovali. V rodině jsme si například vypěstovali, vychovali i zpracovali většinu jídla. Co jsme si nevyrobili sami, to jsme vybártrovali se sousedy či se známými. Když se něco rozbilo, opravilo se to. Šetřili jsme a žili bez dluhu. A taky (skoro) bez odpadu. Takové bylo mé dětství.

Zápalky, doktoři & Černobyl

Od malička mě přitahoval oheň. V dětství až tak, že jsem v první třídě zapálil svou základku. Ta sice nakonec neshořela, ale škody malé nebyly. A hlavně! Lhal jsem o tom, že jsem požár nezaložil.

Rok na to jsem se jedno ráno nemohl zvednout z postele. Rodiče mě odvezli k doktorům, kde jsme dostali nesmlouvavou diagnózu: Revmatická horečka - vážné zánětlivé onemocnění srdce a kloubů. Následovalo sedm dlouhých let po nemocnicích a lázních.

V osmnácti jsem své rodné Sudety opustil a odjel na vysokou školu do Sovětského svazu. Psal se srpen 1989. Netušil jsem, že za tři měsíce u nás nezůstane kámen na kameni. Netušil jsem ale ani to, že budu rok žít pět hodin jízdy autem od Černobylu. Na sever. Tři roky po výbuchu. Do místní radiace by ani psa nevyhnal. Když mi to nakonec došlo, měl jsem za sebou rok a v sobě radioaktivního Stroncia jako dělník z uranových dolů. Utekl jsem do Moskvy a následoval další rok v hlavním městě rozpadajícho se impéria. Nebylo to žádná sranda, ale jinak ojedinělá příležitost pozorovat z první linie ekonomickou "šokovou terapii". Ve velkém.

Divoké devadesátky

Vrátil jsem se domů a školu dokončil v Praze. U nás už se ale mezitím rozbujela ta nejdivočejší "klausizace" podle učebnic Miltona Friedmana (duchovní otec “šokové terapie”) s jeho nelítostným bojem proti čemukoli veřejnému a privatizací všeho, co se zprivatizovat dá i toho, co se nedá.

I mě to semlelo. V otázce “Peníze, nebo život?” jsem měl jasno. Vydělávat najednou bylo tak snadné a opojné. Začal jsem hned v Rusku. Tam jsem pašoval teplákovky, porno-časopisy a kondomy. Zpátky jsem vozil televize a brusle, do Finska vodku, do Polska kaviár.

Při vysoké škole v Holandsku jsem pak se spolužákem založil cestovku a po návratu domů hlemýždí farmu. S kamarádem z Afriky jsme v centru Prahy otevřeli dva krámky s africkým uměním.

Všechno nakonec zkrachovalo, ale byla to obří škola podnikání i života.

V létě 1994 jsem - pln očekávání - naskočil do korporátního světa - nejprve k holandským pražičům kávy (Douwe Egberts), pak k náhražkám jídla (Vitana) a nakonec k zadlužovačům (GE). Osm let života. Další velká škola..

Péťa, Valérie & Valentýna

V GE jsem potkal lásku svého života, Péťu. Na jaře 2001 jsme si koupili letenku do Kalifornie a s cílem dojet po zemi až na konec světa, do Ohňové země. Dali jsme si na to půl roku.

Po návratu jsme se už do světa korporací nevrátili. Založili jsme Peoplecomm - původně HR poradenství, pak školitelskou firmu, aktivistickou buňku a nakonec nakladatelství.

V roce 2005 se nám narodila Valérie, o čtyři roky později Valentýna. A to byla teprve jízda! Jestli jsem měl do té doby pocit, že vím, zač je toho v životě loket, najednou jsem začal tápat. Prožil jsem si s nimi znovu dětství a snad lépe pochopil, kdo jsem. Díky nim jsem se začal blíže zajímat o témata mocenských hierarchií, svobody, výchovy, školství, mezilidských vztahů a lásky.

Možnost pozorovat denodenně děti mi pomohlo zahlédnout, jak moc jsme se - většina z nás - sami sobě ztratili a jak absurdní je to, že tolik lidí dnes vydělává na život tak, že už nemá - kromě víkendů a svátků - prakticky žádný prostor žít. Za nejsmutnější považuji to, že až devět lidí z deseti se věnuje práci, která je vůbec netěší, druhým neprospívá a dokonce je už často ani neuživí.

Mali & další cesty

I přesto, že jsem se narodil za ostnatými, přísně střeženými dráty (poeticky nazývanými “Železná opona”), s rodiči jsme byli od malička na cestách - u Balatonu, na Baltu, u Černého moře…

Asi proto to i mě to vždycky táhlo podívat se, jak se žije jinde. V létě 1996 jsem, tehdy ještě jako korporátní manažer, přijel poprvé do Mali. Tenkrát mi porvé došlo, že ne všechno je, jak se zdá.

Následovaly další cesty do západní Afriky a do dalších míst, kde mají jiného Boha než my a já si uvědomil, že jsme v roce 1989 dostali, místo toužebně očekávané svobody, spotřební, korporátní kapitalismus - systém, který rozděluje lidi a ničí planetu. Začal jsem si všímat, jak moc začalo být třeba určité věci mít, aby člověk mohl být, aby ho prostě ostatní brali. Začal jsem pozorovat hrabivost a lživost velkých firem, mizející veřejný prostor, rozevírání nůžek mezi pár hyper-bohatými a zbytkem lidí, stejně jako strmě rostoucí dluh domácností a podobně strmě rostoucí počet exekucí nebo to, jak se všude rozmnožili oni nebezpeční "cizí lidé". Začal jsem chápat, že to v čem žijeme není demokracie, ale korpokracie, a že nejsme ani za nehet tak svobodní, jak si mnohdy namlouváme.

svoboda, zodpovědnost & slušnost

Škábal jsem se z toho na hlavě a přemýšlel, co s tím. Vzpomněl jsem si na Ghándhího okřídlené: “Buďte změnou, kterou chcete vidět okolo sebe.”

Babičky mě vedly k hospodárnosti a já najednou chodil do bez-duchých firem, ve kterých se většina lidí věnuje práci, která je netěší a která druhým neprospívá. Proto jsem přišel se Svobodou v práci jako hnutím za svobodnější pracovní prostředí. Proto jsem napsal knihu Peníze, nebo život?, která pojmenovala “důlek” jako základní princip, na kterém stavět práci. V roce 2010 se mi otrávily děti z lepených podlah od firmy Bauhaus, která se však zřekla veškeré zodpovědnosti (zde) a mně došlo, že svoboda nestačí.

Vzhledem k revmatické horečce a pobytu za humny Černobylu jsem na téma zdraví mnohem citlivější než většina lidí. Podle Ghándhího rady jsme proto vydali knihu Zodpovědná firma, uspořádali stejnojmenou konferenci a pustili se do projektu Slušná firma, jehož smyslem je změna náhledu na to, co je to úspěch. Cílem je vyhledávat, propojovat a podporovat firmy, které existují proto, aby ostatním skutečně posloužily.

KPZ & Rozšířená rodina

Po extempóre s formaldehydem v podlaze a celkově po našem "Ozdravném pobytu na venkově" jsem se začal - mnohem více než předtím - zajímat nejenom o to, jak se vyrábí nábytek, ale třeba i o to z čeho pochází naše oblečení, domy nebo auta a hlavně, jak se pěstuje naše jídlo.

To, co jsem zjistil mě dokonale probudilo. Jednou ze změn bylo to, že jsme založili "KPZ-ku" - společenství bezmála čtyřiceti rodin z jihu Prahy, s kterými se nám daří hackovat systém supermarketů a chemo-potravin a zajišťovat si tak veškeré jídlo sami, bez pesticidů, od lidí, které známe. Začali jsme bylinkařit, jídlo i konzervovat a i jinak si s ním "hrát".

Došlo nám také, že na výchovu jednoho zdravého dítěte jsou třeba minimálně tři dospělí. To byl bod, ve kterém se naše snaha o zajištění jídla setkala s výchovou. KPZ-ka, sousedé, ale i rodiče a učitelé u nás ve škole se pomalu začali stávat tzv. rozšířenou rodinou. Náš život se začal měnit. Poprvé od svých osmnácti, kdy jsem opustil svůj rodný Lanškroun, jsem začal mít pocit, že jsem někde opravdu DOMA.

Říká se, že se člověk musí ztratit, aby se našel

Stalo se mi to, že jsem se v životě ztratil. Nespočetněkrát. Dlouho jsem vydělával na život, místo abych prostě žil. Myslel jsem si, že svoboda je víc než slušnost, že nezávislost je důležitější než vzájemná provázanost, že vlastnit je lepší než sdílet, že peníze jsou víc než smysl nebo že práce je důležitější než vztahy. Pletl jsem si tužby s potřebama a radovánky s radostí. Když se mi nějaká věc rozbila (nebo to jaksi zázračně zestárlo), koupil jsem si novou. To samé platilo i o vztazích... :-(.

Nechal jsem se prostě zblbnout.

Díky rodině, v které jsem vyrostl a svému dětství, díky svým přátelům a všem blízkým lidem, cestám, knihám a neustálým pokusům a omylům jsem ale nakonec našel zpět svou cestu, svůj důlek, svoje proč a svůj život se tak nyní snažím žít v souladu se svým vnitřním nastavením, s potřebami lidí okolo sebe a v souladu s přírodou.

P.S.: Pokud si chcete o mých cestách životem přečíst víc, zalistujte knihou Třináct tisíc dní.